Rehabilitace, jak ji známe dnes – tedy soubor postupů, které pomáhají obnovit zdraví, soběstačnost a kvalitu života – má kořeny mnohem hlubší, než bychom si mysleli. První stopy o obnově hybnosti, léčebných postupech či pomůckách najdeme už ve starověku. Následující přehled ukazuje, jak se péče o nemocné vyvíjela napříč staletími až do dnešní digitální éry.
16. století před Kristem: první zmínky o rehabilitaci
Egyptský Papyrus Ebers (cca 1550 př. n. l.) obsahuje první známé záznamy o léčbě následků po mozkové mrtvici. Lidé už tehdy pozorovali, že cílené cvičení a masáže mohou zlepšit hybnost a zmírnit omezení vzniklá po náhlých mozkových příhodách.
6.–15. století: lázně, péče a první pomůcky
Od raného středověku vyhledávali zejména majetnější lidé místa s léčivými prameny. Lázně se staly nejen místem odpočinku, ale i léčby pohybového aparátu.
V 15. století se objevuje první písemná zmínka o slově rehabilitatio, které tehdy znamenalo „obnovení společenského a právního postavení“. Teprve později se začalo tento pojem používat i v souvislosti s návratem zdraví.
Do tohoto období spadají také první dochované výtvarné záznamy zobrazující kompenzační pomůcky. Na obrazech Hieronyma Bosche (1450–1516) lze vidět podnožky, berle, chůdy či ruční opěrky – tedy předchůdce dnešních moderních pomůcek pro osoby s omezenou mobilitou.
1905: Zrod moderní rehabilitace
Za počátek moderní rehabilitační péče v Evropě je považována činnost německého ortopeda Konrada Biesalského.
Ten v Berlíně založil z darů Domov Oskara a Heleny, zařízení pro léčbu a výchovu nemocných dětí. Jednalo se o první instituci, která spojovala léčbu, vzdělávání a sociální podporu – principy, které tvoří základ rehabilitace dodnes.
1933: Rehabilitace jako cesta zpět do práce
Ve 30. letech se rehabilitace v Německu i dalších evropských zemích začala zaměřovat na obnovení pracovní schopnosti. Jejím hlavním cílem bylo vrátit nemocné a zraněné zpět do běžného života a zaměstnání.
1964: Integrovaná rehabilitace
Profesor Kurt-Alphons Jochheim založil v Kolíně nad Rýnem první univerzitní centrum, které spojovalo lékařskou, pracovní a sociální rehabilitaci.
Poprvé v historii se tak rehabilitace stala multidisciplinárním oborem, propojujícím:
-
lékaře
-
fyzioterapeuty
-
sociální pracovníky
-
odborníky na pracovní uplatnění
1974: Rehabilitace hrazená ze zdravotního pojištění
Rok 1974 znamenal zásadní obrat. Rehabilitační péče se stala součástí zdravotního pojištění, což otevřelo dveře:
-
starším občanům
-
lidem v produktivním věku
-
ženám v domácnosti
-
dětem
Rehabilitace se tím stala dostupnou široké populaci a začala se rychle rozvíjet síť rehabilitačních zařízení a lázní.
1992/1993: Rehabilitace jako lékařská specializace
V 90. letech se rehabilitace stala oficiálně uznávaným lékařským oborem. Lékaři tak mohli získat specializaci v oboru fyzikální a rehabilitační medicína, což významně zlepšilo odbornost a kvalitu péče.
2017: Nástup telerehabilitace
S rostoucím zájmem o vzdálené služby a technologická řešení začaly zdravotní pojišťovny regulovat a podporovat telerehabilitaci – tedy rehabilitaci na dálku prostřednictvím:
-
videokonzultací
-
mobilních aplikací
-
chytrých rehabilitačních pomůcek
-
on-line cvičebních programů
Tento model umožňuje pravidelnou péči i lidem, kteří se do ordinace dostávají obtížně – například seniorům či osobám s omezenou mobilitou.
Současnost: Rehabilitace jako cesta k soběstačnosti
Dnešní rehabilitace kombinuje poznatky medicíny, fyzioterapie, ergoterapie i moderních technologií. Cílem už není pouze návrat do práce, ale zejména zlepšení kvality života, udržení soběstačnosti a prevence komplikací ve stáří.
Využívají se:
-
individuální fyzioterapie
-
robotické a přístrojové metody
-
elektroléčba
-
ergoterapeutické tréninky
-
kompenzační pomůcky
-
digitální nástroje pro domácí cvičení
Rehabilitace dnes představuje ucelený, odborný a dostupný systém péče, který se neustále vyvíjí.
Autor: redakce
zpracováno dle místních a zahraničních zdrojů