Komunikace s člověkem, který trpí demencí je těžká. Praktický příklad za všechny. Už léta se stará manželka obětavě o svého manžela, který trpí na demenci. Přesto by ráda měla občas krátký čas jen pro sebe a zve sousedy, aby si s nimi mohla přátelsky poklábosit. Ovšem její manžel je k návštěvě agresívní a hostům začíná nadávat. Také není ho uklidnit.
K tomuto scénáři dochází u příbuzných pečujících o svého postiženého člena rodiny. Mnozí členové rodiny nechápou, že se tak otec chová kvůli demenci. Někdy se chová vyloženě pošetile. Sabina Engelová školí rodinné příslušníky ke správnému přístupu ke svým příbuzným s demencí. Pokud nemocný s demencí reaguje najednou při hovoru nebo v jiné situaci agresivně, neměl by to brát protějšek jako útok na svou osobu.
S kterými obtížemi se při hovoru setkáváme
Členové rodiny musí velmi často s pacienty s demencí hodně přehodnocovat. Jak zdůrazňuje paní Helga
Komunikace s postiženým demencí je i o vzájemném vztahu
Každá věta, kterou někomu říkáme je předurčena vztahem mezi hovořícími stranami. To by mělo být i hlavním bodem při hovoru s postiženým. Důležité je hlavně získat dobrý vztah. To je ten první cíl. Člen rodiny může postiženému příslušníkovi ukázat, že je zde pro něj, dát mu pocit jistoty a bezpečí. A tak jim oběma umožnit důstojný život.
Vcítit se do pocitů pacienta
Když se člověk s demencí chová agresivně, vyplatí se nesoustředit se tolik na věcný obsah komunikace, nýbrž na aspekt potřeby a vztahu. Proč je tak vzteklý? Co tím chce vyjádřit? Agresivita při demenci má většinou nějaký důvod, vysvětluje Sabine Engelová. Může mít různé příčiny, možná má nemocný bolesti. Často se člověk s demencí chová agresivně proto, že se cítí přetížený nebo protože nerozumí, o čem jeho partner hovoří. Přitom pomůže několik tipů, jak se takovým situacím vyhnout.
Délka života lidí se ve vyspělých zemích stále prodlužuje, a jde o to, aby současné i budoucí generace sedmdesátiletých, osmdesátiletých, devadesátiletých a stoletých seniorů nebyly svým dětem a vnukům na obtíž, ale až do konce svých dnů si život vychutnávaly.
Několik tipů
Musíme vysvětlovat. Dementní člověk nechápe, proč si má vzít na sebe kalhoty. Neuvědomí si, že je venku zima. Proto by mu měl člen rodiny poskytnout další informaci v tomto smyslu: „ Vezmi si na sebe kalhoty, protože venku je chladno.“
Musíme být vůči němu konkrétní. Úkol: „Prostři stůl“, je nevyřčený návod v jednání. Lepší je dát jasný návod. „Vezmi talíře a prostři je na stůl.“ To samé platí při otázkách. Co chceš dělat? Lepší je dát na výběr: „Koukal bys rád na televizi nebo poslouchal rádio?“
Místo používání množné osoby “my“, je lepší při společné činnosti nebo kontaktu použít „já a ty“.
Potřebujeme věty formulovat jednoduše. Složité věty jsou pro lidi s demencí těžko srozumitelné. Proto je nejlepší používat co nejjednodušší věty a tvoření složitých slov a vět se vyhnout.
Když o nějakém předmětu s postiženým hovoříte, ukazujte na něj. Při hovoru podle možností vyhledávejte oční kontakt. Tak ví postižený, že se obracíte při hovoru právě na něj.
Kdy vznikají hádky a jak se jim vyhnout
Nedorozumění a hádky vznikají z části z důvodu, že pečující člen rodiny je sám pod tlakem a je podrážděný. Mnohdy je lepší opustit místnost, hluboce se nadechnout, počítat do deseti a po několika minutách se znovu vrátit. Když je člověk klidný, situace se uklidní nebo aspoň zmírní. Členové rodiny by neměli starat pouze o postiženého, ale taky o sebe. Věnovat čas sobě a svým koníčkům pomáhá a znamená načerpání nové síly. V případě potřeby by neměli váhat a říct si o podporu. Starat se o člověka s demencí, znamená také opakované přizpůsobování vlastních nároků. Mnohdy není možné udržet s postiženým při hovoru dlouho oční kontakt, ale starostlivou větou, krátkým dotekem mu ukazujeme, že jsme zde.
Autor: -jpo-
Zpracováno podle S. Ratgeber